Člověk potřebuje žít, a proto potřebuje peníze. A pokud potřebuje peníze takzvaně obyčejný člověk, musí si je vydělat svojí prací. A tak se tento poohlédne po nabídkách zaměstnání a zvolí si to, co zvládne a co ho také uspokojuje v otázce přislíbené odměny. Ano, plat je jedním z naprosto zásadních faktorů, které rozhodují o tom, zda člověk něco dělat bude nebo ne, zda se nechá na daném pracovišti zaměstnat.
Když se pak budoucí zaměstnanec se zaměstnavatelem dohodne, podepíše se pracovní smlouva. A i v té je jasně uvedeno, jakou bude mít onen zaměstnanec mzdu.
Jenže uplyne (obvykle) měsíc, člověk dostane svoji výplatu a rázem zjistí nepoměr mezi tím, co očekával a co má na účtu. A je obvyklé, že je částka, kterou dostal, znatelně nižší než přislíbená mzda.
A co teď s tím? Jít si to s tím skoupým nebo zlotřilým zaměstnavatelem vyřídit hezky ‚ručně stručně‘?
To by zaměstnanec rozhodně udělat neměl. Jednak proto, že by tím víc peněz stejně nezískal, jednak proto, že by nikde nenašel zastání, a především proto, že za to zaměstnavatel vlastně nemůže. Protože důvodem k nespokojenosti je tu něco, co mnohým z nás přinejmenším na počátku jejich pracovní kariéry unikne. A tím je skutečnost, že u nás existuje takzvaná hrubá a čistá mzda. A třeba kalkulačka čisté mzdy Kalkulackacistemzdy.cz každého lehce přesvědčí o tom, že to není jedno a to samé.
Zaměstnavatel prostě nabízí zaměstnanci hrubou mzdu. Tedy to, kolik mu je schopen a ochoten z firemních peněz dát. A každý solidní a nekrachující zaměstnavatel také takové peníze dá. Jenže pak přijde zdanění a další povinné odvody, a právě tím vznikne onen rozdíl mezi tím, co zaměstnavatel člověku slíbil a co zaměstnanec skutečně dostal.
Na vině nespokojenosti zaměstnance je tedy v takovém případě stát. Protože stát nařídil, kolik se bude komu strhávat, a stát z toho má také ten největší prospěch. A státu bohužel jednu neubalíte.